Podřipská rodačka, mezzosopranistka Klementina Kalašová dobyla doslova celý svět.
Před 110 lety, 13. června 1889, zemřela daleko od vlasti na vrcholu své slávy v brazilském Sent Salvátoru vynikající světová operní mezzopranistka, hornobeřkovská rodačka Klementina Kalasová, ve věku pouhých 39 let.
Klementina Kalasová se narodila 9. záři 1850 v Horních Beřkovicích v bývalém barokním zámku (byv. pivovar). Tato ve své době slavná zpěvačka byla dcerou osobního lékaře hrabat Desfours-Walderode MUDr.Martina Kalase na panství v Horních Beřkovicich. Protože otec už předtím uvažoval o její budoucnosti, odešla patnáctiletá Klamentina studovat hudbu do Prahy. Svoji uměleckou dráhu zahájila studiem klavírní hry u Bedřicha Smetany.
Píše se rok 1869, mezzosopranistce Klementině Kalasové je devatenáct let a slaví první velký úspěch. Carská opera v Petrohradě se otřásá ovacemi a drobná dívka z Čech se doslova ztrácí v záplavě květin. Znalci i publikum jsou nadšení a Klementině je nabídnuto angažmá v Královské opeře v Londýně.
Následuje cesta do Itálie a Klementina sklízí úspěch za úspěchem. Stává se nejlepší interpretkou oper Guiseppe Verdiho a na umělecké pouti ji doprovází sám skladatel. "Klementina zpívá Carmen jako žádná jiná" rozplývá se nadšením Verdi. Následují další pozvání do Německa a Španělska, Klementina vystupuje ve Spojených státech. V duchu si však hýčká švů] dávný sen - zpívat na české operní scéně. Ten se splní až o několik let později.
Při zpáteční cestě ze Spojených států dostává Klementina nečekanou nabídku - angažmá v Brazílii. Neváhá ani minutu a nabídku a pozvání skladatele Carlose Gomeze přijímá. Do Brazílie vyplouvá v r. 1880 na palubě francouzské lodi Senegal. Jejím cílem je město Bahia, významné kulturní centrum kam se sjíždějí umělci z celé Evropy. Klementina je okouzlena Brazílií - publikum je okouzleno Klementinou. Po Bahii následuje cesta do Para.
V roce 1883 se vrací Klementina do vlasti a dojde naplnění jejího dívčího snu - vystupovat na české scéně v Národním divadle. Ale neklidný duch ji žene dál. Po dvouletém působení v putování nekončí. Osudem Klementiny se stane Brazílie. Přijímá další pozvání od svého přítele, skladatele Carlose Gomeze a odjíždí ještě s větším nadšením než před osmi lety.
Při druhém zájezdu do Jižní Ameriky byla očekávána tisíci ctitelů jejího zpěvu, je opět v brazilském městě Bahii a oslavována jako žádná jiná umělkyně. Zprávy o jedinečných úspěších tohoto turné byly přijímány ve vlasti, a zejména v rodném Podřipsku, s radostí a pýchou. Koncem r. 1888 však přísun zpráv o Klementině Kalašové náhle ustal. Básník Jaroslav Vrchlický, jehož poutalo ke Klementině Kalasové srdečné přátelství, napsal ji dopis do Bahie. Ten však po dlouhých třech měsících přichází z Brazílie zpět neotevřený s poznámkou na obálce "E morta" - je mrtva. Marně se Vrchlický s dalšími přáteli pídí po jejím osudu, marně se dotazují na příslušných úřadech. Klementina Kalasová jako by zapadla do neznáma a nebylo možné získat o ní zprávy.
Teprve slavný český cestovatel Alberto Vojtěch Fric při jedné ze svých výprav za kaktusy Jižní Ameriky objevil v Bahii její hrob a zjistil, že Klementina Kalašová zemřela 13. 6. 1889 na žlutou zimnici. Na náhrobku si přečetl v portugalštině psané údaje o českém původu této zpěvačky a dojemný pozdrav v mateřském jazyce "Na shledanou". Fricovo svědectví seznámilo Prahu a celý národ s posledními osudy pěvkyně, jejíž památku její rodná obec trvale uctívá.
Poblíže místa bývalé sochy sv. Jana z Nepomuku byl v r.1970 odhalen pomník rodačce naší obce, slavné světové zpěvačce Klementině Kalašové. Současně byla na budově starého zámku, ve které se 9.9.1850 narodila, umístěna její pamětní deska. Tato slavná česká zpěvačka byla dcerou osobního lékaře hrabat Desfour - Walderode MUDr.Martina Kalaše na panství v Horních Beřkovicích.
Názvy a události přicházející k zapomenutí
U bílého křížku - na konci obce, směrem k Mělníku stojí mezi čtyřmi vzrostlými kaštany na obíleném pískovcovém podstavci železný kříž. Byl postaven v r.1855 na příkaz Okresního hejtmanství v Roudnici nad Labem z dobrovolných příspěvků hornobeřkovských občanů k památce na šťastné zachránění života rakouského císaře, českého a uherského krále Františka Josefa I. Tehdá projížděl v kočáře naší obcí, kde se kočímu splašili koně. Podařilo se je zastavit až za obcí, v místech bílého křížku.
Křížek u kapličky - u silnice před dolení vrátnicí Psych.léčebny stojí v oplocené zahrádce mezi čtyřmi lípami na pískovcovém podstavci železný kříž, postavený v r.1853 jako díkuvzdání za uzdravení syna Luise hornobeřkovského pána, hraběte Františka Desfours-Walde Rode. Na podstavci jsou vytesána slova v české, německé a francouzské řeči: "Hle to byla ruka Boží, kteráž to učinila. Na věčnou památku šťastného pozdravení se milého dítěte svého postavili tento kříž hrabě František a Františka Desfours-Walde Rode". V roce1935 nechal tehdejší ředitel velkostatku a pivovaru Josef Hála u křížku opravit drátěný plot a vysázet 4 lípy. Úprava stála 1100,- Kč.
U kapličky - je starý název místa od uvedeného křížku směrem k bývalé lékárně. Tomuto místu se také říkalo na Obecním průhoně. V místech mezi bývalou kampeličkou a tratí ČSD stávala v cestě malá opuková kaplička, na jejímž vršku byl železný křížek. Ve vnitřní vyklenuté nice byl obraz "Boží rodiny" a kolem obrazu byl nápis "Svatá rodino,žehnej nám". V r.1902 byla kaplička opravována a pod obrazem byl odkryt letopočet 1618. Podle nepodložených skutečností,pouze podle pověsti, se mělo jednat o boží muka z konce 10.století, která stávala na křižovatce Daminěves-Spomyšl, odkud byla přivezena do naší obce.
U sv. Floriana - na vyklenuté zídce, ve výšce asi 5 m, stála mezi čp.36 /p.Husák/ a čp.96 /hostinec U Kaprů/ socha patrona ohně - sv.Floriana. Kdy byla postavena není známo. V r.1896 její polovici shodila vichřice a později musela být odstraněna.
Ovčín - byl postaven v r. 1766 v panské zahradě starého zámku za hraběte Adama Františka z Hartigu. Dne 23.12.1938 vyhořel do základů. Na jeho místě byla v r.1958 v "akci Z" postavena tzv. školička při ZŠ. Základní kámen z ovčína s letopočtem 1766 byl zazděn do zdi oplocení byv.pivovaru na konci školní zahrady. Ovčák tehdy bydlel v tzv. Ovčárně /nynější čp.29 - p.Kratochvíl/. Pod dvorkem Ovčárny se nachází klenutý sklep, ve kterém bývaly uskladněny produkty z ovčího mléka.
Pošta byla v naší obci založena 13.10.1891 a nacházela se v malém domku patřícímu k čp.40 /býv.Kalfus/. Tehdy se jednalo o poloviční domek s jednou místností a přístřeškem. Ještě dnes se nachází ve vratech stodoly na dvoře uvedeného čp. vyříznutý otvor, ze kterého vyčnívala oj poštovního vozu. Horní Beřkovice příslušely od r.1641 pod působnost nejstarší pošty v litoměřickém okrese - do Budyně nad Ohří.
Četnická stanice byla do naší obce přeložena 15.3.1874 z Mnetěše. Kanceláře byly zřízeny v Panském domě /zámek/. Pod její působnost patřily obce Horní Beřkovice, Jeviněves, Spomyšl, Ledčice, Černouček. Ctiněves, Kostomlaty a Libkovice. Velitelem stanice byl František Vojtěch.
Vila Libuše /nynější zdrav.středisko/ byla postavena v 10.létech 20. století stavitelem Libanským z Prahy a byla majetkem nájemce hornobeřkovského pivovaru Václava Procházky, později fy. Nekvasil z Karlina a naposledy Karla Čejky. Dle pamětníků jednalo se o nejkrásnější budovu tehdejší doby v naší obci s okrasnou zahradou osázenou ovocnými zákrsky a růžemi. U vchodu do areálu měl být reliéf kněžny Libuše věštící Prahu. V r.1945 byl ve vile umístěn štáb vrchního velení Rudé armády.
Bitva u Hradce Králové 1866 a křižovatka" U Prajze"
Před 130 lety - 3.července 1866 - došlo u obce Sadová u Hradce Králové k rozhodující bitvě rakousko-pruské války, ze které vyšlo vítězně Prusko. Z 215 000 mužů rakouské armády padlo, bylo raněno či zajato 45 000 mužů. Z 200 000 Prusů padlo 9 000 mužů. /Do roku 1944 to byla největší bitva na území Čech.
V této bitvě přišel do zajetí jako voják rakouské armády i náš bývalý hornobeřkovský občan František Stožický, který byl těžce zraněn. V zajetí mu lékaři vyoperovali z nohy část střely. Domů se vrátil jako invalida. Za 12 let po válce mu vyšla sama druhá část střely.
Další těžké zranění utrpěl i pruský voják Karl Rott, který byl po bitvě převezen do Horních Beřkovic, kde v čp. 11 /samoobsluha P.Medkové/ ve Formanské hospodě, kde měl být pruský vojenský lazaret, na zranění zemřel. Byl pochován v lese poblíž Mezihájí směrem k Černoučku. Na jeho hrobě se nacházel pískovcový pomník s dřevěným křížem. Na pomníku byl německý nápis " S Bohem pro krále a vlast. Zde odpočívá královský pruský voják Karel Rott. Padl dne 25.srpna 1866".
Později, když došlo ke kácení lesa, byl pomník Karla Rotta přenesen na křižovatku silnice Horní Beřkovice - Kostomlaty - Černouček. Křižovatce se začalo říkat " U Pruse" a postupem času " U Prajze". Pískovcový sokl pomníku se ještě dnes nachásí za příkopem křižovatky po pravé straně ve směru od Kostomlat k Černoučku.
Podle nepodložených skutečností, pouze z ústního podání paní Jiřiny Hellerové, která již nežije, vyprávěla jí její babička, že po rakousko-pruské válce se měla přistěhovat do Horních Beřkovic z Pruska maminka Karla Rotta, měla bydlet v čp. 32 / zbouráno - novostavba u Zelených/ a hrob svého syna udržovala.
Kostel sv. Václava
Kostel se nachází v areálu Kufnerova sanatoria. Základní kámen k jeho stavbě současně se stavbou býv.kláštera v roce 1915. Stavbu prováděla fy. František Nekvasil z Karlína. Stavbyvedoucí se jmenoval Kolařík a mistr Hodač. V průběhu 1.svět.války byla stavba přerušena a dokončena až za dva roky po válce v roce 1920, ale svému účelu počal kostel sloužit za druhé svět.války, až po 22 letech. Za nacistické okupace v roce 1940 byl do kostela převezen ze Strakovy akademie z Prahy, masivní oltář z červeného mramoru, aby byl uchráněn před němci. Na oltáři je namalován obraz sv.Václava s anděli a hradem v pozadí od malíře Doubka. Kolem oltáře byla červená rovněž masivní mřížka také z červeného mramoru. K vysvětcení kostela sv.Václava došlo v roce 1942, farářem Dědkem z Černoučku. Na jeho vysvětcení měl velkou zásluhu, býv.nájemce velkostatku v H.Beřkovicích p.Radhauský 6.června 1949, v něm slavil první mši svatou hornobeřkovský rodák Bohuslav Linhard, který 16.května 1949 tragicky zahynul u Nejdku. Poslední rozloučení se konalo v kostele sv.Václava 20.května 1949. Byl pochován na hřbitově v Černoučku. Kostel byl vybaven nábytkem z ústavní kaple z roku 1773. Bohoslužby v něm byly konány Kanovníky Vyšehradskými z Prahy každou třetí neděli v měsíci a od roku 1949 až do jeho zrušení v roce 1959, dvakrát týdně. K zrušení kostela sv.Václava došlo k doporučení tehdejšího ředitele PL MUDr. Zerzáně a zástupce správce ůéčebny p.Hály a schválením církevních úřadů, prý pro malou návštěvnost věřících, není třeba kostela, a tak pro stejné účely postačí kaple. Oltář sv.Václava byl převezen do kostela v Ledčicích a bohoslužby přeloženy do ústavní kaple. Kostel sv.Václava byl přebudován na kulturní dům. Okolnosti o jeho zrušení jsou uvedeny ve 4.pamětní knize far.úřadu v Černoučku.
Od r.1411 patřilo beškovské panství Jako nedílný celek bratrům Jenovi, Albertovi a Mikulášovi z Beškovic. Záhy si je však rozdělili a po polovině 15.stol. ztratili. Ve třetí čtvrtině 15.století držel Beškovice Jan ml. Čéček z Pakoměřic, který je r.1470 prodal Janovi Firšici z Nabdína. Tehdy se beškovská tvrz připomíná poprvé. Bratr Jana Firšice Jindřich Firšic z Nabdína koupil v r.1497 od Zdeňka ze Šternberka Veltrusy, které připojil k beškovskému panství. Jejich otec, rovněž Jan Firšic, držel začátkem 15.stol. ves Nabdín na Slánsku. V r.1429 obdržel od arcibiskupa Kunráta zápis na Straškov, který se později stal součástí beškovského panství. Firšici se záhy stávají známými pány na Podřipsku. Janu Firšici, pánu na Beškovicích, současně náležela třetina v Bechlíně s poplužným dvorcem č.d. 20 a dvory kmetnicími /chalupy/ č. 4, 14, 58 i s kmetnicími dvory ze 14.století č. 42 a 52. Jan Firšic postupně bechlínskou třetinu rozšířil o menší kmetnicí dvory č. 17 a 43 na Průhoně, č. 63 a 65 v Záblatí a č. 60 s krčmou na návsi před Záblatím. K tomu ještě a č. 49 na Obecním průhoně a kmetnicí dvůr č. 15 v Předoníně. Po rozšíření svého panství postupuje jej v r.1504 Jan Firšic svému synovi, rovněž Janovi, který jej drží až do r. 1521, kdy jej prodává Burjánu Trčkovi z Lípy u Hradce Králové.
Burján Trčka z Lípy byl jedním z nejzámožnějších a nejhrdějších českých rytířů, který koupil Beškovice ve čtvrtek před sv. Petrem a Pavlem, 27.června 1521. 30.května 1522 umírá ve svém domě v Praze a beškovského panství se ujímají jako dědici jeho synové Jan a Zdeněk, kterým se však ve zdejší krajině nelíbí a tak v den sv. Osvalda r.1527 beškovské panství prodávají Hanuši Kapléři Duchcovskému ze Sulevic za 5.225 kop groše českých.
Hanuš Kapléř Duchcovský ze Sulevic umírá r. 1530 a Beškovského panství se ujímá jako dědic jeho syn Pavel Kapléř Duchcovský ze Sulevic a začíná se psát jako Pavel Beškovský a je snad jediný majitel, který na beškovské tvrzi sídlil. Umírá v r.1554 jako bezdětný. Ve své závěti ustanovuje jako dědice panství své bratrance pod podmínkou, že dříve než nastoupí dědictví, vyplatí jistou sumu jeho manželce - vdově Evě Kapléřské roz. ze Lstihoře.
Eva Kapléřská se Lstiboře se provdala v r.1559 za Kašpara Belvice z Nostvic a v témže roce prodávají dědicové běškovské panství Krištofu z Lobkovic, pánu na Bílině a Kosti /Lobkovická větev Popelu/.
V majetku této bílinské větve Popelu z Lobkovic zůstaly Beškovcové až do druhé poloviny 17. století. Po smrti Kryštofa z Lobkovic v r.l590 se ujímá beškovského panství, jako vdova, jeho manželka Anna z Lobkovic, rozená z Bíberštejnu. Po třech letech přejímá panství po své matce Oldřich Felix z Lobkovic, majitel Bíliny, Kosti a Blatné. Měl za manželku Annu roz. z Hradce a s ní dva syny Viléma a Václava. V té době byl hejtmanem litoměřického kraje, arcivévodou rakouským a později královským komořím. V r.1604 dědí beškovské panství Vilém a Václav z Lobkovic. Oba jsou však pro nezletilost v poručenství matky Anny roz. z Hradce, jakož i pánů Voka z Rožmberka, Kryštofa z Lobkovic, Adama ze Šternberka a Bechyni i Zdeňka Vojtěcha z Lobkovic. V r.1615 umírá Václav a druhý z dědiců, Vilém z Lobkovic, dosahuje plnoletosti a přebírá vládu nad panstvím, které držel až do své smrti 2. ledna 1647. Byl nejvyšším lovčím v Království českém a ve své poslední vůli odpustil poddaným všechny dlužné dávky na penězích a naturáliích, které jim skutečně podle výkazu pozemkových knih byly v r.1652 odepsány. Beškovské panství dědí jako vdova po Vilému z Lobkovic, Begina Kateřina Popel z Lobkovic na Beškovcích a Chvatěrubech. V r.1655 přebírá všechna panství po rodičích Kryštof Ferdinand Popel a po roce prodává heškovské panství hraběti Janu z Rothalu, který jej ještě toho roku předává manželovi jeho dcery Eleonory z Rothalu, Ferdinandu Arnoštu z Valdštejna, který ale zakrátko umírá.
Poté plných 24 let vlastní beškovské panství jako dědic po otci Arnošt Josef z Valdštejna. 13.ledna 1680 kupuje beškovské panství František, rytíř ze Scheidleru. Avšak již 15. ledna 1680, tj.dva dny po koupi, umírá na svém zámku v Kácově a jeho statků se ujímá jeho syn, Kryštof Ferdinand ze Scheidleru, který v r. 1684 přestavěl středověkou beškovskou tvrz na barokní zámek (viz. rubrika "HISTORIE - barokní zámek".
Beškovská tvrz přestavěná na barokní zámek
Přestavbu středověké beškovské tvrze provedl Kryštof Ferdinand, rytíř ze Scheidleru. To potvrzuje německy psaný zápis, který byl nalezen v r.1813 v makovičce zámecké věže kaple barokního zámku při jejím zbourání. Zápis začínal slovy: "K svaté poctě Božího syna a Panny Marie opravováno r.1684.....", dále byl silně poškozen a nečitelný. Ze zápisu bylo ještě zjištěno, že přestavbu prováděli zednický mistr Jiří Koutný a tesař Jan Schwanzerberger z Mělníka. Jedná se o jednopatrovou budovu postavenou do trojhranu, na východní straně opatřenou pavlačí a na jižní straně kaplí, které je již v rozvalinách. Kaple byla zasvěcená sv.Bartoloměji. Jižní křídlo za kaplí byl jezuitský klášter. Jezuité jsou řeholní klerici katolického řádu Tovaryšstvo Ježíšovo, který byl založen r.1534 španělským šlechticem a vojákem Ignácem z Loyoly. V r.1733 byl zrušen a znovu obnoven až po napoleonských válkách. V Čechách působil od r. 1556. Celý zámek byl obehnán kamennou zdí a měl dvě vstupní brány. Hlavní brána se nacházela na východní straně nad nynější hasičskou zbrojnicí a ještě dnes je znatelná a zazděná v hradební zdi. Po každé straně brány leželi velcí pískovcoví lvi.
Druhá brána se nacházela na západní straně zámku a vycházela na cestu vedoucí z Obory kolem ovčína, který stál v místech dnešní školičky a pokračovala lesem přes vykuk do Kostomlat.
Hlavní formanská cesta vedoucí do naší obce vedla ve směru od nynější křižovatky u Prajze lesním úvozem dnešních sklípků a pokračovala Starou oborou kolem dvou malých rybníčků /kolem Sádky/ mezi jižní zámeckou zdí a zámeckou zahradou, která se nacházela po pravé straně formanské cesty a procházela mlýnem /nynější vchod do bývalého pivovaru od rybníka/. V čp.3 /domek s pavlačí/ se vybíralo mýtné. V čp.2 byla kovárna. V místech dnešního rybníka byla zamokřená zahrada a a v ní studna, u které formani napájeli koně a studna sloužila pro celou obec. Cesta pokračovala kolem nynější samoobsluhy /č.11/, kde býval formanský hostinec a stáje. Konec obce byl za čp.36 / před hostincem U Kaprů/. V těch místech stávala socha sv. Floriána, patrona ohně. V letech 1698-1704 byl zámek v majetku Jana Františka Čapelického ze Soutic a od t.r. v majetku hraběcího rodu Hartigů. Těm však později zámek nevyhovoval, proto si vybudovali zámek nový, nynější Psych.léčebna. V r.1756 zámek opustili a určili jej pro byty svých zaměstnanců a správní účely.
Nesmíme opomenout, že se ve starém zámku 9.září 1850 narodila jedna z nejvýznamnějších osobností naší obce, slavná česká zpěvačka Klementina Kalasová, která byla dcerou osobního lékaře hrabat Desfour-Walderode MUDr. Martina Kalaše.
14. března 1939. Jíž pátý měsíc od Mnichovské zrady žijeme v okleštěné republice. Je malá - ale naše. Vzrušenou hladinu všedního dne zčeřují různé zprávy. V poledne rozšířil rozhlas informací, že se Slovensko odtrhlo od republiky. Z Mělníka přišla další zpráva, že na zabraném území u Liběchova se formují nacistická vojska. Počasí se zhoršilo, hustě sněží. Jedna zpráva stíhá druhou- V předvečerních hodinách projíždí stanicí ČSD Vraňany, ve směru od Prahy, zvláštní vlak s prezidentem dr. Háchou a jeho doprovodem do Berlína. Nevíme co bude dál, co přinese příští den. Tak skončil poslední den naší samostatností.
15. března 1939 v 6.00 hodin hustě chumelí, fouká studený vítr. Nacistická vojska se dala na pochod. Z Liběchova do Prahy je jen 40 km. Jeden proud jede přes Mělník, druhý přes vedlejší obce Spomyšl, Novou Ves a Kralupy nad Vltavou. Rozhlas v krátkých intervalech oznamuje, ze německé vojsko obsazuje Čechy a Moravu. Vyzývá občany k zachování klidu. V 7.45 hodin začíná vysílat s německým hlášením mělnická vysílačka Praha II : "Hier ist Volksender Prag II." Hlasatel oznamuje, že německá vojska vstoupí v nejbližších chvílích do Prahy a vyzval německé obyvatelstvo, aby vyvěsilo říšské vlajky a přišlo uvítat vojsko. Prezident dr. Hácha tak vložil osud českého národa do rukou vůdce a říšského kancléře Adolfa Hitlera, který výnosem z 16.března 1939 zřídil protektorát Böhmen und Mähren - Čechy a Morava.
Okupační opatření:
Nacisté nastolili od počátku okupace režim teroru a násilí, opřený o okupační armádu, policii a místní kolaboranty. Měnový kurs byl stanoven tak, že l říšská marka se rovnala l desetikoruně.
Za jednu marku se koupilo 50 kusů housek nebo 30 kusů špekáčků či 20 kusů dortu.
Na zdejší četnické stanici byl zabaven kulomet a všechny pušky. Celníkům byly ponechány pouze pistole a šavle. Policejní hodina byla stanovena na 24.00 hodin.
Jsou starým českým vladyckým rodem, jenž za svého praotce považuje zakladatele kláštera sv. Vavřince pod Mělníkem, Smila z Citová, který ho měl založil roku 1268. Jeho potomci se pak usadili v osadě Boskovicích, nazývaných tak až do 17.století, nyní Horních Berko vících. Ve znaku nosili, podobně jako další vladycké rody, například Kamýčtí z Pokratic, ale i z Valdeku a Neumětel, bájného jednorožce, snad stříbrné nebo zlaté barvy na modrém, ale jindy také černém štítu.
Na počátku 16. století se Bohuslav B. z B. ocitá v pernštejnských službách jako úředník a potom i hejtman v Pardubicích. Tady také získali B. z B. později Nasavrky i další majetek na Chrudimsku. Jako poslední je uváděn Mikuláš, jenž prodal Nasavrky, podržel si jen jeden dvůr a nedlouho potom zemřel.
Mikuláš B. z B. byl dvakrát ženatý, prvně s Johankou z Buřenic, podruhé s Evou z Borovnice a v r. 1579 přijal k titulu a erbu svého příbuzného, pražského měšťana Pavla Kosteleckého. Jimi pak tento rod vymřel. Na nasavrcké tvrzi se v r. 1554 pohádal Jaroslav B. z B. s Václavem z Hyršperka v "přítomnosti dobrých lidí" a vyprovodil ho se slovy, že Václav "jest lotr a že není hoden tu bývati. kde on Jaroslav přebývá".
Boskovice se prvně připomínají v roce 1344, Ješek z B. vlastnil také Vliněves. Neumětely a Cítov na Roudnicku, Jeho tři synové se vyskytují v královských i arcibiskupských službách, další z členu rodu. Oldřich, je uváděn jako majitel tvrze Jirny u Prahy v r. 1408, i když sama tvrz je doložena o něco později.
| Jméno | Funkce | Telefon | Mobil | |
| Zdeněk Antoš | starosta obce | 416 813 230 | 607 170 446 | starosta@obechorniberkovice.cz |
| Marcela Křepínská | účtárna | 416 813 230 | - | uctarna@obechorniberkovice.cz |
| Hana Svádová | kancelář starosty, www | 416 813 230 | 725 178 051 | kancelar.uradu@obechorniberkovice.cz |
| Radka Svobodová | matrika | 416 873 560 | - | matrika@obechorniberkovice.cz |
| Mgr. Lukáš Záveský | technický správce www | - | 775 176 418 | |
| Ing. Jana Chládková | pověřenec GDPR | - | 739 605 925 | Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. |
Telefonní číslo pro poslech posledního vysílání veřejného rozhlasu: 702 054 591
Obec Horní Beřkovice se nachází 12 km jihovýhodně od Roudnice nad Labem na okraji okresu Litoměřice.
Horní Beřkovice jsou jednou z mnoha obci na území podřipska, která je v blízkosti hlavního dálničního spoje PRAHA-ÚSTÍ n.L., známeho též jako D8. Díky tomuto spoji se dnes četnost návštěvnosti tohoto kraje mnohonásobně zvýšila. Cesta z Prahy k nám trvá asi 30 minut a 50 minut ze směru Ústí nad Labem.
Doprava v naší obci je zabezpečována autobusovou ČSAD a také železniční sítí ČD, která zde zřídila místní stanici.
Pro pěší a cykolturisty tu místní kraj skrývá velké bohatství historických či jiných kulturních památek (více se tomuto tématu věnujeme v rubrice "Turistika"). Přesto však již zde doporučujeme všem potencionálním zájemcům, kteří se v budoucnu chystají navštívit kraj "Praotce Čecha", aby si s sebou přibalili jakýkoli typ kola (horské-trek-silniční-dámské-dětské). Místní, prozatím neoficiální cyklostezky, lze doporučit všem "cyklo"turistům. Právě zdejší mírné terény jsou určeny i pro rodiny s dětmi. Snad až na vyjímku a chloubu roudnicka "horu Říp", ale i tento výlet lze absolvovat - jakýmkoli způsobem - odměna budy více než bohatá...
Tak šťastnou cestu k nám a návrat domů přeje obec Horní Beřkovice
Tipy na výlet
Památná hora Říp
Co o Řípu říkají odborné knihy: osamělý, zvonovitý vrch 6,5 km na jih od Roudnice nad Labem, vysoký 459 m.n.m., 230 m nad okolím. Vyvřelá čedičová kupa zalesněná až koncem 19.stol. obsahuje magnetit v takové míře, že kompas tu jeví odchylky ve veliké míře. Díky častým sesuvům půdy nejsou téměř nikde patrny čedičové sloupy.
Na tento vršek tedy vylezl dle pověsti Praotec Čech se svou družinou, aby zjistil, že široko daleko není sice žádný moře, ale medu a strdí všude hojnost. Kmet tento jest prý pochován v blízké obci Ctiněvsi. Jisté je, že zde bylo pohřebiště pohanské a asi od začátku XI. stol.(podle tradice již r. 999) křesťanský kostelík dřevěný. R. 1126 Soběslav I. na památku vítězství nad Lotharem Německým u Chlumce vystavěl tu nový kostel ke cti sv. Jiří, který pak náležel ke klášteru strahovskému až do roku 1577, kdy panství koupil Vilém z Rožmberka, pán na Roudnici. Díky vdově jeho Polyxeně z Pernštejna dostalo se panství pod rod Lobkovický. Polyxena též obnovila starodávné pouti na Říp, zašlé za doby husitské a r. 1608 opraven zpustlý kostel. Říp byl vždy častým dějištěm táborů lidu. Roku 1848 oslavovalo se zde zrušení roboty, r. 1862 konala se veliká slavnost, r. 1868 první veliký tábor lidu , po němž odtud vezen byl kámen do základů Národního divadla.
Pro ty, kteří nejsou obeznámeni s místním krajem. Přístup k Řípu je velmi snadný a již to, že se tam vydávají rodiče i s nejmenšími, svědčí o tom, že tento výlet je skutečně určen každému. Autem lze zajet pohodlně z obce Rovné přímo na úpatí kopce, kde je celkem velké parkoviště. Odtud vede cesta na vrchol, pro vaše větší pohodlí vybetonovaná. Pravda, je poněkud příkrá, ale stoupání není příliš dlouhé. Na vrcholu vás patrně jako první zaujme celkem vkusná hospůdka, kterou rozhodně navštivte i uvnitř.
Zřícenina státního hrad Hasenburg
Hrad HASENBURG, dříve zvaný Klepý, se již přes šest století týčí nad úrodnou rovinou kolem řeky Labe a dolní Ohře na pozadí zelených kuželů Českého středohoří. Od počátku 17. století však leží v troskách. Své pojmenování získal až po roce 1335, kdy ho podle svého erbovního znamení pojmenoval Zbyněk Zajíc z Valdeka. Hrad HASENBURG se rozkládá na 418 metrů vysokém čedičovém návrší. Čedičový masiv byl v letech 1898, 1900 a 1939 příčinou přírodních katastrof, při kterých byla zničena původní obec Klapý. S HASENBURGEM je spojeno mnoho pověstí a bájí, které inspirovaly významné české umělce, například Karla Hynka Máchu, Svatopluka Čecha, Emila Fillu a další. Státní hrad HASENBURG zve k návštěvě svojí nezastupitelnou rolí přírodní rozhledny s možností výstupu schodištěm na hranolovou věž, nazývanou BÍLÁ.
více: http://www.klapy.cz/
Terezín
Terezín leží v rovinatém úrodném kraji, 60 kilometrů severně od Prahy poblíž soutoku řek Labe a Ohře. Koncem 18. století byl založen císařem Josefem II. jako mohutný pevnostní systém, bránící severozápadní přístupy do Čech.
více: http://www.terezin.cz/
Milešovka
Milešovka je majestátní královnou všech ostatních kopců Středohoří. Její znělcový kužel se nám jeví jako třístupňová pyramida. Milešovka však kromě bouří a větrů přitahuje už po dlouhá léta také množství turistů, cestovatelů a obdivovatelů. Někteří znalci odvozují název Milešovka od pohanského boha hromu Donara, jiní zase od dunění, které bývalo občas z vnitřku kamenné hory slyšet. Autor české vlastivědy, jezuitský kněz Bohuslav Balbín, který žil v 17.století, zase uvádí, že název vznikl podle Mikeše, slavného člena rodu kaplířů ze Sulevic.
Vítejte v Horních Beřkovicích
Obec se nachází 12 km jihovýhodně od Roudnice nad Labem na okraji okresu Litoměřice.
První písemná zpráva se zachovala z roku 1344, ale podle pověstí se jedná o prastarou slovanskou dědinu, založenou v 9. století praotcem Pšovanů jménem Beš, po kterém prý dostala jméno Beškovice. Takto se jmenovala až do konce 16. století, kdy se začala psát Hoření, později Horní Beřkovice. Neoddělitelnou součástí obce je zdejší psychiatrická léčebna, která se nachází v barokní zámecké budově a v přilehlých pavilonech. Tento zámek byl vybudován v letech 1738 - 1756 hrabětem Adamem Františkem Hartigem. Poslední majitel, velkostatkář Josef Černý, prodal zámek v r. 1889 Zemskému úřadu země Čechy, který je v něm r. 1890 zřídil Zemský ústav pro choromyslné. Jeho součástí je rozsáhlý park, který byl na počátku 19. století upraven v anglickém stylu.
Další dominantou obce je budova základní školy, postavená v roce 1912. V současné době do ní kromě místních dětí dojíždějí žáci z Ctiněvse, Černoučku, Kostomlat pod Řípem a Libkovic pod Řípem od 1. do 9. třídy.
Jednou z nejvýznamnějších osobností, která se v Horních Beřkovicích narodila, je Klementina Kalašová (nar. 9.9.1850). Tato, ve své době velmi slavná operní pěvkyně byla žačkou Bedřicha Smetany. Později se stala členkou carské opery Petrohradě, královské opery v Londýně a čestným členem divadla v Parmě, kde jako přítelkyně G.Verdiho byla nejlepší interpretkou stěžejních rolí oper.
V současné době má obec 938 trvale hlášených obyvatel. K rozkvětu obce a zlepšení životního prostředí přispělo vybudování plynofikace a kanalizace, včetně čistírny odpadních vod.
Vzhledem ke klidnému prostředí a snadné dosažitelnosti z hlavního města se obec stává vyhledávaným místem chalupářů.
OBLAST PODŘIPSKA
Litoměřicko je veřejností spojováno především s pojmem zahrada Čech. Dnes už to tak zcela neplatí, i když jsme do Litoměřic každoročně zváni na stejnojmennou výstavu. Důvod je ten, že většina sadů na teplých stráních Českého středohoří je dnes neudržována a splynutím s přírodou jaksi přirozeně vytváří nové přírodní biotopy. Pokud bychom ještě dnes chtěli vidět v Litoměřicku „zahradu Čech“, pak svůj zájem musíme přenést spíše k Labi do Řipské tabule, kde stále působí mnoho větších i drobných pěstitelů zeleniny. Nejnavštěvovanějším místem celé oblasti je bezesporu památná hora Říp s rotundou Sv.Jiří na samotném vrcholu. Každoročně se zde koná tradiční "Řipská pout", která zde přivíta tisíce návčtěvníků z rúzných koutů naší republiky - a to už přeci stojí za návštěvu, jste rdečně zvání ...
HISTORIE - Ve stručnosti
Podle pověstí se jedná o prastarou dědinu, založenou potomky Pšovanů jejihž praotec se nazýval Beš, po kterém prý dostala jméno beškovice a takto se jmenovala až do konce 16.století a začala se psát Hoření Berkovice, později Horní Beřkovice.
Pšované přišli do naší vlasti s ostatními slovanskými kmeny v době stěhování národů mezi 5. až 6.stoletím. Usadili se v krajině při soutoku Labe s Vltavou. Tomuto místu se od pradávna říkalo Tramtárije. Tam si také založili dřevěný hrad, kterému dali jméno svého kmene Pšov. Hrad prý původně stával na zadním konci nižšího mělnického kopce, kde u jeho paty teče Pšovka a vlévá se nedaleko tohoto místa do Labe. V roce 972 se ještě uvádí v zakládací listině Pražského biskupství Krajina Pšovská a sídelní hrad župy Pšov. V tomto století je již také znám župan Pšovanů, Slavibor, jeho manželka Lidoslava (Ludmila), dcera Ludmila, která se narodila na hradě Pšov a syn Houska. Dceru Ludmilu pojal za manželku pražský kníže Bořivoj. Po smrti župana Slavibora, připadlo Pšovsko k pražskému knížectví. Koncem 10.stol. se již uvádí Krajina mělnická a nový kamenný hrad Mělník.
Z rodu Pšovanů pochází i Smil z Cítova, který v roce 1263 společně se svým bratrem Pavlem z Luštěnic, založili klášter sv. Vavřince pod Mělníkem. Jeho potomci sídlili na blízkých Beškovicích, Neumětelých, na Podbrdsku a dalších místech. Jejich rody jsou uváděny jako Beškovcové z Beškovic.
Hornobeřkovská pouť - H.J.Hus - dva kardinálové - Beškovci a Zajíci z Hámburku.
Hornobeřkovská pouť se tradičně držívala začátkem července na výročí upálení M.J.Husa. Od konce 70. let začala tradice poutě v naší obci pomalu upadávat. V roce 1991 a 1992 se začala tradice hornobeřkovské poutě znovu obnovovat, ale již jako pouť Svatojánská v areálu Psychiatrické léčebny.
Mistr Jan Hus se narodil kolem roku 1371 v Husinci u Prachatic a 6.července 1415 byl upálen v Kostnici.
První písemná zpráva o rodu Beškovců se zachovala z roku 1344, kdy obec Boskovice, jak se dříve Horní Beřkovice jmenovaly a beškovské panství vlastnil zeman Ježek z Boskovic. Z jeho rodu vzešli tři synové - Zdeněk, Smil a Jan.
Zdeněk B. měl za manželku Annu ze Škvorce, sestru pražského arcibiskupa Olbráma ze Škvorce, pozdějšího arcibiskupa na Roudnici, který dle pověsti měl vysvětit 12.června 1400 v roudnickém klášterním kostele M.J.Husa na kněze.
Smil B. byl členem Panské jednoty a stoupencem uherského krále Zikmunda, kterému pomáhal proti Míšanům.
Jan B. byl zase stoupencem M.J.Husa. Byl Senát s Jitkou z Házmburku a byl švagrem Mikuláše Zajíce z Házmburku, pána na Budyni, který 12.3.1414 v německy psané výsadě omezující robotu, na jeho panství uvádí mimo jiných svědků svého švagra Jana nejstaršího z Boskovic.
Otec pána Mikuláše Zajíce,pána na Budyni, a manželky Jana Beškovce, byl bratrancem pražského arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Házmburku, který dne 18.června 1410 vyhlásil v Roudnici klatbu na M.J.Husa. Přední příslušníci rodu Zajíců z Házmburka stáli v husitském období na katolické straně a zúčastnili se bojn D"ti husitům a později i proti králi Jiřímu z Poděbrad.
Další Beškovci, Protiva a Ctibor, kteří sídlili na jedné ze tří tvrzí u Neumětel, koupili od Oldřicha Zajíce z Valdeku hrad Valdek. Protiva B. byl ženat se Skonkou ze Žebráku, který byl majetkem pánů Zajíců jednoho rodu z Valdeka. Dědeček pražského arcibiskupa Zbyňka Zajíce s Házmburka, Zbyněk Zajíc z Valdeka, koupil v r.1335 od krále Jana Lucemburského ves a hrad Klapý a panství Libochovice. Hrad přejmenoval na Hazmburk a začal si přát Zajíc z Házmburku v r.1336 vyměnil s králem Janem Lucemburským hrad Žebrák za hrad Budyni. Budyňské a libochovické panství spojil v jedno dominium pánů Zajíců z Házmburku.
Oba pražští kardinálové jsou pochováni v Házmburské kapli v chrámu sv.Víta na Pražském hradě. Olbrám ze Škvorce zemřel v roce 1402 a Zbyněk Zajíc z Házmburku 28.9.1411 v Prešpurku, odkud byl převezen do Prahy.